Michala Husáka snad nemusím dlouze představovat. Moderátor televizního pořadu Madhouse, garant žánrové kategorie hard&heavy v Akademii populární hudby a činorodý rockový publicista. S chutí tedy do otázek.

Začněme od počátku, kdy a jak ses vlastně dostal k tvrdé hudbě? U jaké muziky jsi začínal?

O rockovou muziku jsem se začal zajímat, řekl bych, poměrně pozdě, někdy kolem třinácti, čtrnácti let. Do té doby jsem jen tak víceméně nezaujatě a mimoděk sledoval, co se tak zhruba děje, ale to bylo všechno jen na úrovní té nejbanálnější pop music. Pak se do mě zasekl drápkem takový ten český hospodský bigbít á la TŘI SESTRY, ALKEHOL, KABÁT... O něco později jsem v pořadu Formule Pop na tehdejším TV kanálu OK3 zahlédl jakýsi medailonek Bruce Dickinsona (do světa zrovna vyrážel jeho klip „Tears Of The Dragon“) a to považuji za opravdový začátek. Postupně jsem se stal nadšeným čtenářem časopisu Bang! a přes svého nejlepšího kamaráda jsem se postupně naučil snášet i extrémní vokály. Dodnes si pamatuju, jak jsme se dohadovali o smyslu CANNIBAL CORPSE:)

Hrál jsi někdy na něco? Měl jsi někdy tendence zkusit to v nějaké rockové nebo metalové skupině?

Na nic jsem nehrál. Asi tři týdny jsem v pubertě pokoušel kytaru, ale tehdy jsem si jen ověřil, že jako praktikující muzikant jsem naprosto nepoužitelný. A vzápětí to ještě doplním, protože se mě na to občas někteří ptají. Nejsem žádný znalec teorie nebo hudební vědec, všechny mé postřehy o muzice vycházejí z pozice nadšeného pozorovatele a fanouška.

Zaregistroval jsem, že jsi byl opakovaně na několika místech označen za nevlivnějšího metalového publicistu u nás. Ne neboj, nebudu se ptát, jestli se tak opravdu cítíš. Zajímalo by mě, zda máš představu proč Ti tuto nálepku někteří lidé přiřazují.

Snad to nebylo zas tolikrát:) Když nad tím přemýšlím, jeden čas jsem tak nějak číhal pod každým kamenem. Přispíval jsem do několika časopisů, na několik webů atd. No a pak přišlo Óčko a Madhouse, příležitostné metalové bločky v Noci s Andělem, snažil jsem se držet metal v Rock&Popu, co to jen šlo. Ale pojďme od toho, jaro přijde až za pár týdnů a nerad bych vyvolal dojem, že mi nějak předčasně vykvetly narcisky:)

Straníš nějakému rockovému nebo metalovému žánru a naopak jsou i nějaké styly, kterým příliš neholduješ?

Dá se říct, že až na výjimky mě baví vlastně všechny rockové formy, a na mnohé z těch ne vyloženě metalových nedám dopustit. Své si najdu v elektronice, hip-hopu, folku... nemusím moc blues a r&b. V „mládí“ (v polovině devadesátých let) jsem hodně sjížděl crossover, grunge, neopunk a pokud to nejsou přeslazené kýče, i dnes mě osloví spousta z toho, co na tyto žánry v současnosti navazuje. Metalové a coreové odnože mě zajímají vesměs všechny, snad s výjimkou přesahů do ambinetně/dark electro experimentů, to už je trochu moc:) Jinak si vyloženě potrpím na různé výstřednosti a kříženiny typu MR. BUNGLE, SYSTEM OF A DOWN, ORPHANED LAND, SOLEFALD, SIGH, DOG FASHION DISCO, HOLLENTHON, DILLINGER ESCAPE PLAN... Bylo by to na hrozně dlouho a když se mě někdo ptá na „nej“ oblíbence, nevím, koho říct dřív. DICKINSON, TOWNSEND, SWANÖ, TÄGTGREN, PATTON a jejich projekty, EMPEROR, MEGADETH, KATAKLYSM, ANTHRAX, MY DYING BRIDE, ANATHEMA, NEVERMORE, SAVATAGE, CARCASS, KING CRIMSON, DREAM THEATER, PAIN OF SALVATION, IN FLAMES, SOILWORK, NASUM, TOURNIQUET, ale I MUSE, DEFTONES, PEARL JAM, CAVE IN, THERAPY?, CLAWFINGER, SKUNK ANANSIE, ELEVEN PICTURES, MOTORPSYCHO... Radši toho nechám:) Nejsme tu od toho, abych jmenoval tři sta svých favoritů. Snažím se razit co nejtolerantnější a „nejbarevnější“ strategii i v Madhousu na Óčku. Pak mám vždycky trochu smíšené pocity, když mi někteří diváci vyčítají v dopisech, jaktože jsem takovej ignorant a hraju pořád jen... a vtip je v tom, že fanoušci grindu a deathu jsou nespokojení, jak se Madhouse jenom hemží vyměklejma zbytečnostma typu HELLOWEEN a IRON MAIDEN a na druhé straně fandové melodií nadávají na pitomej black a death:) Ale tím si rozhodně nestěžuju na složitý úděl! Jen je třeba nezapomínat, že je to hra a vše se musí brát trochu s nadsázkou.

Na nahrávku jaké skupiny bys nikdy nechtěl psát recenzi?

To je mi celkem jedno... Blbě se píše o deskách kapel, ke kterým máš nějaký osobní vztah. Ale mám pocit, že k lidem, které bych rád považoval za své přátele, jsem v důsledku spíš přísnější a nakonec jim možná kolikrát i trochu naložím. Popravdě už se ale poslední dobou ke psaní bohužel z časových důvodů skoro nedostanu, takže tuhle otázku musím vztáhnout spíš do minulosti...

Máš nějaké „hudební objevy“, se kterými by ses chtěl podělit s našimi čtenáři?

OK, pokusím se zaagitovat za pár z těch novějších a ne úplně profláklých:)
BETWEEN THE BURIED AND ME - americký metal core s přesahy do deathu, grindu, jazzu, heavy, emo, punku, ambientu,  jejich songy, to jsou sediminutové eposy plné zvratů a přitom pořád písničkové hity. A jejich třetí deska „Alaska“ je mé loňské album roku.
DOMINIUM - tihle Poláci vydali desku Mohock´s Club tuším už v roce 2004, ale oni stojí za pozornost průběžně:) Takový psychopaticky vytřeštěný, nesmírně nápaditý, košatý a přitom stravitelný plus/minus thrash metal, opět s prvky všeho možného. Nebyl bych to já, abych netlačil nějaké crossovery:)
CARNIVAL IN COAL – dva Frantíci, ke kterým si téměř netroufám dávat komentáře, šílený mix od popu po grind, poslední desku Collection Prestige jsem zatím neslyšel, ale tohle jen tak nezestárne. 
SWAN CHRISTY - Řekové, tak trochu tip pro odvážnější. Z nedomrle polonudné doom-gothic záležitosti se dostali do okouzlující akusticko-synteticko-post rockové roviny, trochu podobný směr jako prošla ANATHEMA, ale zase o dost jinak a po svém. Doporučuju hlavně poslední dvě desky „Julian“ a „A Decent Album“.
ANAAL NATHRAKH - moderní britský black metal s neuvěřitelnou šťávou a super atmosférou. Deska „Domine Non Es Dignus“ už je taky venku nějaký rok a půl.
DISILLUSION - hraví death/heavy/gothic Němci, brzo snad vydají druhou desku, debut „Back To Times Of Splendor“ mě dostal. Mají v sobě špetičku OPETH, NOVEMBRE, ale hlavně se mi dost těžko vystihujou slovy:)
FEAR MY THOUGHTS - další Němci, tentokrát žádná poezie a kouzla, ale typická prozaická kopírka novodobějšího göteborgu. Ozývají se tam IN FLAMES, SOILWORK, a vůbec všichni, ale s tak dokonalým feelingem a pestrými nápady, že projednou rád přimhouřím oko nad nepůvodností. Album „Hell Sweet Hell“!
VOLBEAT – „The Strenght / The Sound / The Songs“. V názvu debutu je všechno, aneb můj největší objev roku 2005. Výbušná, strhující, ale dokonale chytlavá a inteligentní záležitost z Dánska, postavená na rozvalinách thrashových DOMINUS. Zaslechnete MACHINE HEAD, ANTHRAX, METALLIKU, LIFE OF AGONY a snad i ELVISE PRESLEYHO...  a schytáte neskutečný proud energie, který vás nabuší euforickou náladou.

Co se Ti na současné rockové a metalové hudbě nejvíce líbí a co Ti naopak nejvíce vadí?

Líbí se mi čím dál větší tendence ke kosmopolitnímu a tolerantnímu cítění. Nevím jak mezi fanoušky, to nechci odhadovat, ale i tady bych byl optimista. Myslím ovšem především v cítění a tvorbě muzikantů. Vše srůstá a prolíná se, aniž by se celkový obraz metalové hudby dnes stával plytkým a jednotvárným. Každá doba nese to svoje. Vztaženo do nejširších souvislostí myslím, že metalová současnost není ani lepší ani horší než kterákoliv fáze minulosti. „Jen“ se prostě vše mění a většina z nás chtě nechtě stejně nakonec v některém období zatuhne a vše vnímá zorným úhlem té své „nej“ muziky:) Přiznám se, že po určitém počátečním nadšení z kapel typu DARKEST HOUR, SHADOWS FALL, ATREYU atd. mi už začínají lézt na nervy metalcoreové kapely, kterých je teď hromada, skoro každý větší zahraniční tvrdě rockový label s nimi obchoduje ve velkém (a začínají se už s obligátním dvou až tříletým zpožděním klubat i u nás). Ale ono to - jako každý trend - zase přejde a bude pokoj, nebo spíš přijde nějaký jiný boom. Jeden čas jsem na sobě čistě subjektivně pozoroval určitou přesycenost a zmlsanost. Aby taky ne, když jsem asi dva roky recenzoval nějakých padesát desek měsíčně... Ale to polevilo, mám teď víc svobody zajímat se o to, co mě opravdu zajímá, a zbytek jen tak informativně naťukat a pořád platí, že chodím prakticky pořád se sluchátky. A chuť psát už zase sílí, viz tento grafomansky neumírněný rozhovor:)

Sleduješ internetová hudební média? Pokud ano, která a jak často?

Freemusic, Marastjakcyp, Metalopolis, Allmetal, Payo, Metaluk.co... jak čas dovolí, ale každopádně mnohem méně než bych chtěl.

Mp3 je dle mnohých element, který se silně podílí na všeobecném úpadku a pohřbívání hudby. Jaký ty máš vztah k tomuto fenoménu?

Poměrně neutrální. Zatím jedu výhradně v klasických cédéčkách, stahuju vesměs minimálně a žádný promáč jsem nikdy na síť nepověsil:)

Další z fenoménů posledních let, internet, začíná postupně vytlačovat tištěné zdroje informací. Lidé si stále více a více uvykají hledat, co potřebují, na webu. Kde myslíš, že se bouřlivé rozpínání internetu zastaví? Vydrží v současné době asi jediná tištěná oáza tvrdých kytar SPARK nebo padne do hrobu spolu, kde již odpočívají četní jeho předchůdci?

Psát na web je pohodlnější, levnější, aktuálně asi i celkově víc sexy, ale na druhé straně ten požitek z kusu vytištěného, svázaného papíru nic nevyváží. Každý na to bude mít jiný názor, ale v důsledku nepůjde o víc než cintání do piva, protože pokrok nezastavíš a jediné, co k tomu můžeme, nám trefně vysvětlují páni klasici z Cimrmanova vědeckého týmu. Ale pokud vím, Sparku se daří velmi dobře. Ještě jeden další zmínění hodný titul ale vidím: Pařát. Je s podivem, že časák vyráběný v tak amatérských podmínkách drží takovou periodicitu, rozsah a svým způsobem i úroveň. Stačí dvě slova, Herdronovo nadšenectví. A kde se zastaví rozpínání internetu? Upřímně řečeno se necítím na filozofování o cyber realitě. Tohle už je kontext, ve kterém debata o nějakých metalových zinech sehrává úlohu zrnka písku na poušti. Ale nejspíš jsi to tak i myslel...

Pojďme k naší hudební scéně, domníváš se, že je srovnatelná a konkurenceschopná té světové? Pokud ano, proč myslíš, že se naše skupiny neprosazují více v zahraničí?

Srovnatelnost a konkurenceschopnost jsou složité pojmy a dost záleží na tom, jestli jsi patriot nebo domácí scénu přehlížíš. Přijde mi hloupé, když někdo „přidává“ v recenzích českým kapelám. Myslím, že to je v konečném důsledku spíš ke škodě. Nevím, jestli dotyční autoři recenzí podléhají osobním vazbám nebo právě pocitu, že k domácím kapelám musíme být shovívavější, ale přijde mi, že tenhle přístup už tak nějak z principu, třeba nevědomě, dělá ze čtenáře/fanouška blbce. Proč za plagiátorství nebo matný sound nadávat Němcům nebo Amíkům, ale odpouštět totéž kámošům z Rokycan? Věčně remcat na špatné ekonomické zázemí taky nejde do nekonečna. Na druhou stranu je nesmysl říkat, že u nás není nic zajímavého. Sám jsem před lety měl o domácí scéně pramalý přehled, ale postupně se to nějak začalo srovnávat a dneska zodpovědně říkám, že mě domácí scéna nesmírně baví.  Zajímavých kapel máme hromadu. Za toho dva a půl roku, co dělám Madhouse, se tam vystřídalo už možná tak sto padesát skupin a jen u málokteré jsem si říkal, jestli už to náhodou není „pod čarou“. Chce to najít nějaké rozumné měřítko posuzování. Často když slyšíš, co za experty tlačí naši němečtí sousedé jako novou světovou bombu, jen kroutíš hlavou a vzpomeneš si na pět podobných českých (lepších) kapel. A tím se zase dostáváme na začátek. Prosazení se do zahraničí opět souvisí s řadou provázaných faktorů - zázemí, mezilidské vztahy, ochota obětovat té dřině všechno, jistě i kus štěstí...

Sleduješ detailně naší hudební scénu? Co významného, z Tvého úhlu pohledu, se v ní za poslední rok událo?

Doslova detailně určitě ne, to může říct asi akorát Láďa Oliva. Něco samozřejmě „pochytám“ a u zbytku tak trochu i spoléhám na to, že do Madhousu z podstaty věci víceméně dopluje vše podstatnější. Myslím, že naše scéna je barvitá a zajímavá. Slabinu vidím v melodických odnožích. Kapel, které by hrály heavy, speed, prog na úrovni srovnatelné se zahraničím máme opravdu poskrovnu. Nějaké obecnější pohyby a události mi v hlavě až tolik nerezonují. Možná bych řekl, že zdárně bují metalové festy, a to co do množství i do velikosti těch nejznámějších.

Máš nějaké osobní objevy za poslední rok na naší scéně? Na koncert které české skupiny bys našim čtenářům doporučil zajít?

Tak trochu čekám, co podniknou mé už trochu dřívější naděje z rodu potemnělého melodického rocku, APATHEIA a SAFETY MATCHES. Moc mě mrzí, že se dopředu nehýbou RUDÉ KOSTRY, neboli art-thrashoví řezníci se španělkama. Docela solidní magorismus v tom nejlepším slova smyslu předvádí chameleonské duo HARMONY BAY. Docela mě baví A+, což je rockovější převtělení ASMODEA. Uvidíme, co vzejde z dalšího vlnění na bázi thrash core/metal core/nu-rock, zajímavě se tváří třeba BED SORES. Už je to taky déle, co Olomoučásci HAZYDECAY vydali dokonce regulérní desku „Jewelz Of Concrete“, ale ta mě dostala tak, že slovo objev si v poslední době na domácí scéně pořád nejvíc spojuju právě s nimi. A největší naděje má jméno DIVE, tuším z Plzně - energická smršť na bázi SYSTEM OF A DOWN, ale ještě zběsilejší a zahuštěnější. A prý mají i geniální koncerty. S těmi je to ale u mě slabší. Na objíždění (a poslední dobou bohužel i obcházení těch pražských) akcí mám čím dál méně času, takže v tomto vidím svůj největší hudební dluh.  

Dovolím si upřesnit že „Jewelz Of Concrete“ je již druhým albovým počinem HAZYDECAY, DIVE coby plzeňák znám velmi dobře, jejich koncert vřele doporučuji - když se zadaří, je to opravdu zážitek. Pojďme ale k jinému tématu. Blíží se velká událost, rozdělování sošek andělů od akademie populární hudby. Ty jsi garantem žánrové ceny hard&heavy. Co role garanta obnáší a jak ses k ní vlastně dostal?

V jednom ročníku, tuším 2000 nebo 2001 dopadly žánrové ceny poněkud neslavně. Výsledková listina byla plná nepřesností, jednu sošku dokonce předali někomu jinému, mám pocit, že šlo o záměnu Zuzany Navarové za skupinu JABLKOŇ. Na chvíli se to úplně zatíplo, ale žánrové kategorie chyběly (ostatně tvrděrocková scéna okamžitě reagovala vznikem ankety Břitva), takže netrvalo dlouho a „žánrovky“ byly obnoveny. Začaly se dělat s jinými lidmi a jedním z nich jsem se hnutím osudu stal i já. A role garanta... není v tom žádné šamanství. Jde o to vybrat pokud možno reprezentativní okruh publicistů, zinerů, prostě lidí, kteří se o scénu zajímají. Každý rok se daný výběr samozřejmě snažím aktualizovat, vyřazuju ty, za kterými na scéně „chladnou stopy“, přibývají nově oslovení. Letos je celkem 25 hlasujících; tímto děkuju již zmiňovanému L. Olivovi za dílčí konzultace. No a dál už je to jednoduché. Sečíst hlasy, obeslat ve druhém kole hlasující se třemi nominacemi, opět sečíst hlasy, utajit výsledek (což jaksi někteří zvídavci obtížně chápou:) a nakonec předat sošku vítězi.

Jak důležitá myslíš, že je tato cena pro skupiny? Jaký jí sám přikládáš význam?

Moc nad tím nepřemítám. Považuju to za zajímavou hru a jsem rád, že se jí můžu aktivně účastnit. Kapely, které zatím Anděla získaly, vesměs mluví o psychickém povzbuzení, určité publicitě a taky šanci trochu víc a lépe si zahrát. Asi sotva lze mluvit o nějakém výrazném vlivu třeba na prodejnost desek, zvlášť u žánrových (tedy jinak řečeno minoritních) kategorií.

Po všechny minulé roky, co byla udělována žánrová cena za metal, jsem vždy úspěšně predikoval vítěze. Protentokrát, možná i proto, že z moravské červenočerné bašty REDBLACK příliš kotoučů nevypadlo, opravdu váhám. Jak bys shrnul rok 2005 na poli české tvrdé hudby? Také se ti zdál poněkud chudý?

Redblack skutečně až tolik nechrlil, taky má po letech „pouze“ jednu nominaci, ale celkově si nemyslím, že by byl uplynulý rok horší nebo celkově výrazně jiný než ty předešlé. Vyšlo přes třicet desek, které považuji za velice solidní. A abych tak trochu oponoval tvé nejistotě, můj tip na nejlepší desku byl poměrně jednoznačný. Ale protože tohle je rozhovor směřovaný právě k předávání Andělů a protože hlasování bylo poměrně vyvážené, nicméně nakonec jdu svým názorem s většinou, samozřejmě nic neprovalím předčasně:)

Máš na srdci ještě něco, o čem jsme nemluvili? Popřípadě nějaký vzkaz našim čtenářům?

Díky za váš čas:)